THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nahratie akustického albumu je u BORKNAGAR len logickým vyústením dlhodobej hudobnej cesty, na ktorej boli akustické nástroje už od prvopočiatku bohato zastúpené. Je zbytočné pripomínať, že tento krok okrem výzvy pre kapelu predstavuje možnosť hudobne vstúpiť niekam úplne inam a v dobrom slova zmysle prekvapiť otvorením nových dimenzií. Je však možné dosiahnúť tento ideál, keď sa o to mnohí pokúšali s veľmi premenlivým úspechom?
„Origin“ však do mňa vlial veľmi veľmi zmiešané pocity od prvého pustenia v playeri. Tie zmiešané pocity vyvoláva substancia, na ktorej je celá nahrávka založená. Aj napriek tomu, že album je akustický, je tak silne presiaknutý všetkým tradicionalizmom BORKNAGAR, že ho možno považovať za absolútne modelový príklad ich tvorby posledných rokov. Či je to dobré alebo zlé, nechám na každom, mne to však spôsobuje istú pachuť v ústach a pocit z premárnenej šance. Celé nasledujúce pojednanie tak považujte za silne subjektívne, ale v prípade „Origin“ sa subjektivity neviem zbaviť a pozrieť sa naň s nadhľadom.
Ak sa dotýkam tradicionalizmu, tak jeho počiatok by sme mohli hľadať v celkovom vyznení nahrávky. Každý, kto sa s tvorbou BORKNAGAR (alebo aj VINTERSORG) stretol aspoň raz v posledných rokoch pozná, že do svojich skladieb miešajú dosť akustických elementov. A celkovo „Origin“ nie je svojím vyznením nič iné, len ich skladačka. A to je pre mňa problém. Melodika, postupy a nápady, to všetko je až príliš povedomé... Nemôžem však povedať, že by to bolo vyložene zlé. Kvalitatívne je album dotiahnutý po všetkých stránkach. Produkcia a aranže sú výborné, zvuk je priam malebný, ale mne tomu chýba akési vnútro. Vintersorgov spev je formálne vynikajúci, ale predsalen ten typický afekt mi už chvíľami dokáže liezť na nervy. Opäť sa dočkáme miešania panteistického futurizmu v textoch a klasických zvukov hammondiek, píšťal, huslí a ďalších akustických nástrojov. Chvíľami to znie veľmi pôsobivo, ale po dlhšom čase v tom cítim prázdnotu. Možno keby som tvorbu spomínaných BORKNAGAR a VINTERSORG nemal tak prečítanú, nepôsobilo by to celé na mňa dojmom dokonalého geometrického obrazca, ktorému chýba emotívnosť v podobe malých nedokonalostí a nepravidelností.
Ešte raz záverom zdôrazním, že „Origin“ je muzikantsky po všetkých stránkach dotiahnutým dielkom. No žiaľ mňa osobne nedokázalo emocionálne pohltiť a zasiahnuť, čo by som práve od akustického albumu očakával. Niečo tomu proste chýba.
Formálne absolútne dotiahnutý a prepracovaný akustický album. S jeho originalitou je to však horšie, keďže reminiscencií na predchádzajúcu tvorbu súvisiacich kapiel je viac než dosť. Napriek množstvu pôsobivých momentov na mňa "Origin" nedokázal spraviť dojem a nestal sa ničím viac, než tým čo som spomenul v prvej vete tohto verdiktu.
6 / 10
Vintersorg
- vokály
Øystein G. Brun
- gitary
Lars A. Nedland
- syntetizátory a sample
Asgeir Mickelson
- basgitara a bicie
1. Earth Imagery
2. Grains
3. Oceans Rise
4. Signs
5. White
6. Cynosure
7. Human Nature
8. Acclimation
9. The Spirit Of Nature
Fall (2024)
True North (2019)
Winter Thrice (2016)
Urd (2012)
Universal (2010)
Origin (2006)
Epic (2004)
Empiricism (2001)
Quintessence (2000)
Archaic Course (1998)
Olden Domain (1997)
Borknagar (1995)
Líbivé melodie, které jdou jedním uchem dovnitř a druhým ven. Pokud měli BORKNAGAR v úmyslu stvořit desku k nenáročnému poslechu, zdařilo se jim to dle představ. Pokud však bylo jejich ambicí nahrát dílo, které by zaznamenalo v hudební historii nějakou výraznější stopu, obávám se, že se to nepovedlo. Samotná "White", v níž přece jen slyším cosi hlubšího, na to nestačí. V této souvislosti musím opětovně ocenit OPETH, kteří s „Damnation“ ujeli všem metalistům pokoušejícím se o akustiku o několik koňských délek.
Trochu zbytocny album... mozno si ho zoberiem do auta.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.